wz

 

 

Svatá hora Athos

 

Na svých cestách jsme měli možnost seznámit se s podivuhodným světem pravoslavného mnišství. Je to svět u nás neznámý a proto o něm existuje řada neznalostí a předsudků. Proto o něm přidávám pár informací. Jedná se o trošku upravený a značně zkrácený průvodní text k výstavě pořádané před několika lety přerovskou pravoslavnou farností. Jeho původním autorem je pravoslavný kněz Libor Raclavský. U monastýrů, o kterých byla zmínka v předchozím textu, zde najdete naskenovanou pohlednici koupenou v Ouranoupoli. Několik obrázků jsem převzal z knihy „Zo záhrady Bohorodice“, kterou napsal Cherubím Karampelas.

Svatou horou Athos je nazýván nejvýchodnější ze tří poloostrovů vybíhajících z Chalkidiki do Egejského moře. Za dávných časů patřilo toto jméno pouze nejvyšší hoře a sám polostrov se nazýval Akté. Název Agion Oros (Svatá Hora) zavedl byzantský císař Konstantin Monomachos Zlatou bulou z roku 1046.  Poloostrov je 47 km dlouhý a jeho šířka se pohybuje mezi 5 - 11 km. Počet obyvatel se odhaduje asi na 2000. Na nejjižnějším konci poloostrova se vypíná nejvyšší hora Athos (2033 m.n.m). Na jejím vrcholku se nachází kaple Proměnění Páně, ke které se každý rok konají poutě. Patronkou Svaté hory je Panna Marie, které pravoslavní křesťané říkají Bohorodice, a celou Svatou horu nazývají též Zahradou Bohorodice.

Od roku 1920 je poloostrov autonomní mnišskou teokratickou republikou. Přestože je Svatá Hora Athos je autonomní částí Řecka, z hlediska církevního práva patří pod Konstantinopolský patriarchát. Vnitřní zákonodárná moc je v rukou dvacetičlenného orgánu, v němž má svého zástupce každý z dnešních dvaceti nezávislých monastýrů. Reprezentantem moci je výkonné čtyřčlenné předsednictvo (epistassion), v jehož čele je představený (prótos) volený každoročně z jiného monastýru. Předsednictvo je každoročně obměňováno. Řecký stát zastupuje guvernér (omarchis) odpovědný ministerstvu zahraničních věcí.

Za svůj dodnes zachovaný svébytný charakter vděčí athoský poloostrov zvláštnímu pravidlu byzantského císaře Konstantina Monomacha, které platí už téměř tisíc let. V něm se zakazuje přítomnost veškerých žen i zvířat ženského pohlaví a mužů do 21 let věku (výjimkou jsou slepice). Podobně je omezen i vstup cizinců, kteří mohou na základě zvláštního povolení a jejich počet je limitován a kontrolován na max. 10 mužů denně. Pobyt v každém monastýru by neměl přesáhnout 24 hodin. Po vypršení platnosti povolení, která trvá normálně čtyři dny, je návštěvník povinnen opustit Athos, jestliže neexistuje zvláštní důvod pro jeho prodloužení. Jestliže však existuje důvod, pobyt může být prodloužen po dohodě s igumenem – představeným některého z monastýrů. Toto složitě získané povolení však opravňuje k bezplatnému vstupu do monastýrů, včetně ubytování a skromného pohoštění. Monastýry zavírají své brány v 18 hodin, kdy na Athose oficiálně začíná nový den.

Kromě  hlavních monastýrů se na Svaté hoře nachází ještě skyty (mnišské vesnice), kalyvy (osamělé domy jdnoho či několika mnichů), dále správní centrum Karyes (asi 300 obyvatel) a malý přístav Dafni, který je prakticky jedinou oficiální přístupovou cestou na Athos.

V současné době existuje na Svaté Hoře Athos celkem 20 monastýrů. Zobrazeny budou jen ty, které jsou vidět z vyhlídkových lodí. Podle hierarchického řádu jdou v tomto pořadí:

1.   Megisti Lavra (Velká Lavra) - založen roku 963 sv. Athanasiem Trapezuntským. Je považován za mateřský monastýr Athoského poloostrova. Sloužil jako příklad organizace, práce a rozmístnění monastýrských budov. Od svého založení si do dnešních dnů udržel prvenství mezi všemi monastýry.

2.   Vatopedi - uprostřed zeleně v nížině se nachází téměř trojúhelníková skupina budov středověké architektury. Již za panování císaře Theodosia I. (379 - 395) zde vznikl chrám. Monastýr byl založen třemi bratry (Athanasio, Nikolaos a Antonios) kolem roku 980.

3.    Iviron - Založen kolem roku 980 Janem Iverským, který odešel z vysokého úřadu gruzínského krále a stal se mnichem a ctitelem sv. Athanasie. Název je odvozen od Iverie, což je starý název Gruzie. V kapli u vrat monastýru se nachází zázračný obraz Bohorodice zvaný Portiatissa - Vrátná.

4.  Chilandar - byl založen roku 1199 na rozvalinách dřívějšího řeckého monastýru srbským panovníkem Štěpánem Nemanjou, který se stal mnichem a přijal jméno Simeon. V monastýru se nachází další ze zázračných obrazů Bohorodice zvaný Trojručica. Podle legendy byl majetkem sv. Jana Damašského, kterému pro jeho neohroženou víru byla useknuta pravá ruka, která mu při modlitbě opět přirostla. Světec pak dal zhotovit stříbrnou ruku a připevnil ji na dolní okraj ikony. Tak je  na ikoně o jednu ruku navíc a proto nese název Trojručica.

5.   Dionysiu  - leží na kuželovité skále 80 metrů nad hladinou moře jako středověký hrad. Byl založen nebo obnoven v polovině 14. století mnichem Dionýsiem s pomocí trapezuntského císaře Alexia Komnena. Vzácností jsou zde dvě ikony - Bohorodice, Jana Křtitele a jeho ostatky (pravá ruka)

6.   Kutlumisiu - vznikl za panování dynastie Komnenovců, patrně kolem roku 1169 a zakladatelem měl být údajně mnich Dionýsios z thessálské vesnice Kutlumuš.

7.   Pantokrator - byl založen  dvěma bratry, byzantskými dvořany začátkem 14. století. Z jedné strany monastýru je zalesněná stráň, z druhé divoká skála nad rozbouřeným mořem.

8.   Xiropotamu - založený mnichy svatopavelskými, stal se samostatným v průběhu 11. století.

9.  Zografu - monastýr bulharských mnichů. Byl založen třemi bratry slovanského původu z Ochridu v první polovině 11. století.

10. Docheiariu - nazývaný též  Archanděl podle hlavního chrámu zasvěceného archandělům Gabrielovi a Michaelovi. Vznikl na konci 10. století. Jeho zakladatelem byl mnich Efthymios, který byl předtím v monastýru Velká Lávra skladníkem (řecky "dochiaris").

11. Karakalu - založen latinskými mnichy v 10. století a pojmenován po jednom z nich, po Antonínovi Karakalovi. V 11. století přešel do rukou mnichů řeckých.

12. Filoteu - podle pověsti je založen na rozvalinách jednoho z nejstarších křesťanských chrámů na poloostrově. Založen byl prý nějakým poustevníkem Filotheem koncem 10. století. Pak byl opuštěn a v 13. století obnoven sv. Sávou Srbským.

13. Simonos Petra (Šimona Petra) - jako tři hranaté věže s několika patry dřevěných balkónů stojí na vysoké skále 230 metrů nad mořem. Byl založen mnichem Šimonem na konci 13. nebo v pol. 14. století. Jeho původní název byl Nový Betlém.

14. Agiu Pavlou (Svatého Pavla) - založen sv. Pavlem Xiropotamským v první polovině 10. století. Původně se jmenoval Xiropotamou, ale když Pavel založil druhý klášter a ten byl také pojmenován podle něj, byl tento původně malý a chudý klášter byl přejmenován na Agiu Pavlou.

15. Stavronikita - nejmladší a nejmenší z hlavních monastýrů. Název má od mnicha Nikity (Nikitův kříž). Dokončen byl jeruzalémským patriarchou Jeremiášem I. roku 1546.

16. Xenofontos - podle pověsti založen mýtickým srbským vévodou Osiem Xenofonem. V době turecké nadvlády byl takřka zničen.

17. Grigoriu - další ze "skalních hradů" nad mořem. Je pojmenován po mnichu Řehořovi (Grigorij), který v těchto místech žil poté co přišel na Athos z hory Sinaj. Na jeho počest zde jeho žáci v první polovině 13. století založili tento monastýr. Z počátku byl obýván slovanskými mnichy, pak jej obnovili mniši řečtí.

18. Esfigmenu - původní chrám pochází údajně z 5. století, podle pověsti založený císařovnou Pulcherií. Po zemětřesení byl monastýr opuštěn a vystavěn na jiném místě asi v druhé polovině 11. století. Uchovávají se zde úlomky z údajně Kristova Kříže. Monastýr je pokládán za jeden z nejstarších, neboť se zachovaly listiny z let 1030 - 1046.

19. Agiu Panteleimonos (Svatý Pantelejmon) - byl roku 1169 přenechán ruským mnichům a proto je též natván Russik. Jeho centrální chrám má 7 kopulí a v místní zvonici stojící vedle chrámu se nachází druhý největší zvon na světě těžký 13 tun (prvním je "car kolokol" v Petrohradě).

20. Konstamonitu - uprostřed zeleného lesa se majestátně tyčí monastýr  pocházející asi z 11. století.

 

Dnes je zde tedy sedmnáct monastýrů řeckých a tři jsou slovanské: Ruský Agiu Panteleimonos, srbský Chilandar a bulharský Zografu. Tento počet je stabilní a podle současného řádu Svaté Hory je zakázáno založení 21. monastýru. V případě, že se počet mnichů zvětší natolik, že nebudou moci žít v  těchto monastýrech, budou bydlet ve  skytech a kalyvách. (vysvětlení těchto pojmů bude dále).

Území Svaté Hory Athos je rozděleno do dvaceti oblastí jednotlivých monastýrů. Těmto dvaceti monastýrům patří všechny další budovy nacházející se na Athose. Jen Karyes, kde bydlí představitelé svatohorského státu, si zachovává svoji nezávislost. Monastýry jsou samosprávní, protože nepodléhají přímo pod žádnou jinou církevní správu, kromě ekumenického (konstantinopolského) patriarchátu, na němž však mají jen duchovní závislost.

Podle způsobu mnišského spolužití se monastýry rozdělují do dvou skupin: kinobitní a idiorytmické. Rozdíl mezi nimi je v  tom, že v  kinobitních je všechno společné, tedy ubytování, práce, jídlo i modlitba. V  idiorytmických je společné ubytování a modlitby, práci a jídlo si ve všeobecných rysech organizují samotní mniši.

V  kinobitních monastýrech má zákonodární moc sbor starců, který tvoří určitý počet mnichů, zatím co výkonnou moc má igumen - představený, který je považován i za duchovného otce monastýru a je vybraný doživotně všemi mnichy, kteří jsou mnichy více než šest let. Igumenovi při práci pomáhá rada, složená ze  dvou nebo tří členů, kteří jsou voleni sborem starců na jeden rok. Život v  kinobitních monastýrech je více organizován, zachovávají se přísné půsty a mniši – bratři pracují v  různých službách, které jim stanoví monastýr na počátku každého roku. Mniši nemají ani nejmenší osobní majetek a o všechny jejich potřeby se starají monastýry.

V  idiorytmických monastýrech má zákonodárnou moc rada představených, kteří jsou doživotně volení a výkonnou moc mají dva nebo tři z  nich, kteří jsou vybráni na jeden rok. Služby týkající se fungování těchto monastýrů jsou určovány radou, ale mniši se zabývají i jinou prací, aby si určitým způsobem zabezpečili skromný plat, který dostávají od monastýru za práci navíc. Tak si každý mnich sám organizuje svůj život, samozřejmě v  rámci všeobecných ustanovení svatohorského mnišstva. Dnes jsou na Svaté Hoře Athos všechny monastýry kinobitní, i když ještě před nedávnem některé z nich byli idiorytmické.

Ostatní sídla na Svaté Hoře Athos jsou podřízeny různým monastýrům a jsou na nich závislá. Jsou to především skyty a kalyvy.

Skyty

Skytem nazýváme mnišskou osadu. Na Athosu je jich dvanáct. Podobně jako monastýry se i skyty rozdělují na kinobitní a idiorytmické. Jejich obyvatelé se věnují různým hospodářským pracem, ikonografii, dřevořezbářství, hudbě atd. 

Kinobitní skyty jsou čtyři. Z  vnějšího pohledu vypadají podobně jako monastýry s  velkými komplexy budov a centrálním chrámem nazývaným kyriako, uprostřed centrálního nádvoří. Jsou řízeny mnichem zvaným dikaios, který je doživotním správcem a je rovný  igumenovi v  kinobitním monastýru. Mniši zde vedou stejný způsob života jako v kinobitních monastýrech.

Idiorytmických skytů je celkem osm. Patří mezi ně i Nea Skyty a Skyt svaté Anny (Agia Anna). Jde o organizovaná společenství, která se skládají z řady kalyv. Uprostřed skytu stojí centrální chrám, zvaný kyriako, který je společným chrámem pro všechny a kolem něj jsou postaveny kalyvy (viz dále). Řídí je též mnich zvaný dikaios, který je však vybírán každý rok 8. května a pomáhají mu dva nebo čtyři rádcové, z nichž polovina pochází ze skytu a druhá polovina z  hlavního monastýru, kterému tento skyt podléhá.

Kalyvy

Menší domy pro několik mnichů s kaplí. Jsou součástí areálu některého ze skytů anebo leží zcela mimo něj. Mnohé kalyvy spolu vytvářejí dojem osady, avšak nejsou na sobě nijak závislé. Tyto samostatné kalyvy jsou obyčejně menší než ty, které tvoří skyty.

Mniši se snaží zachovávat tradice svých předchůdců. Jsou také opatrovníky mimořádných uměleckých hodnot. Poutník může nalézt v knihovnách monastýrů literární poklady mimořádných hodnot, které přibližují vzdělanost i zbožnost jejich pisatelů i opatrovatelů a mnohdy celého křesťanského východu. Interiéry chrámů zdobí, kromě bohoslužebných předmětů, drahocenné relikviáře a galerie ikon, jež zprostředkovaly mnoho hlubokých duchovních zážitků. O každé památce by se dala napsat samostatná kniha. Hlavní úkol svatohorců, jak se často těmto mnichům říká, však spočívá v něčem jiném. Ve svědectví dnešnímu světu o životě v odříkání, o modlitbě a zbožnosti pravoslaví. Rytmem bohoslužeb i práce pro vlastní obživu či povznesení meditací a duchovními rozhovory, vedou mniši každého poutníka k  zamyšlení.

Mimo Řeků, Rusů, Rumunů, Srbů a Bulharů žijí dnes na Svaté Hoře také Italové, Francouzi, Angličané, Američané a příslušníci dalších národů. Také zde působilo několik mnichů českého původu. Nejznámějším z  nich byl Sáva Chilandarec, vlastním jménem Slavibor Breuer. Pocházel z  Kutné Hory a uveřejňoval zprávy z  Athosu v  různých českých časopisech a v  roce 1911 vydal knihu "O Svaté Hoře Athonské“. Mezi mnichy jsou lidé prostí i vysoce vzdělaní. Od 70. let se na poloostrově projevuje rozkvět mnišského života. Do místních monastýrů vstoupilo v  poslední době mnoho intelektuálů jako právníků, teologů, lékařů, chemiků, architektů, lingvistů, učitelů atd. Úsilí všech je obráceno k  jedinému cíli: Být co nejblíže Kristu a vyzařovat dobrotu a lásku k lidem.

 

 

        My západní lidé žijící takzvaným normálním životem míváme často na "idylický" život mnichů na Svaté hoře hodně zkreslené názory. Dokládá to výrok otce Mitrophana z Chilandaru, kterým reagoval již v roce 1973 na námitku, že stavba silnice z pevniny bude znamenat smrt Svaté Hory, jak jsme ji znali:

        „Váš pohled na Athos je příliš romantický, my co zde bydlíme stále, musíme být praktičtější.“

Zpět do textu o Chalkidiki

 

HLAVNÍ MENU