wz

 

Sarti, Sikia, Athos, Thessaloniki, znovu Sárti

 

 

    Spojme na mapě Evropy pomyslnou přímkou Brno s Bratislavou. Budeme-li pokračovat dále na jih, mineme Budapešť, Beograd, Skopii a nedaleko Soluně (Thessaloniki) se dostaneme k Egejskému moři. Do tohoto moře vybíhá poloostrov Chalkidiki se svými třemi prsty, které se po řadě jmenují Kassandra, Sithonie a Athos. A ty poslední dva byly cílem naší cesty. Sithonie se může doposud pyšnit zachovalou přírodou a není příliš zasažena vymoženostmi masové turistiky. Poloostrov Athos kterému se říká též „Svatá hora“, není civilizací dotčen prakticky vůbec. Je to zvláštní „stát“ ve státě. Od pevniny je oddělen masivním plotem připomínajícím nedávné hranice socialistického východu s kapitalistickým západem. Na celém poloostrově žije v klášterech neboli monastýrech a dalších obydlích přibližně 2000 mnichů. Normální člověk se sem prakticky nedostane. Pokud ano, tak pouze na čtyři noci, musí to být muž starší 21 let a musí mít specielní povolení řeckého ministerstva zahraničních věcí. Ženy nesmí na Athos vůbec. Pokud tento zákaz platící od roku 1050 poruší, čeká je vězení od 2 do 12 měsíců.  

 

 

 

    Jako východisko našich cest jsme si zvolili letovisko Sárti ležící na východním břehu Sithonie. Přímo naproti něj se ve vzdálenosti 35 km tyčí nejvyšší vrchol poloostrova Athosu – stejnojmenná hora Athos vysoká 2033 m. Říká se, že je možno odsud pouhým okem spočítat všechny kláštery ležící na 25 až 30 km vzdálené západní straně Athosu. Je tomu tak, i když mnozí o tom pochybují. Nesmí je totiž počítat z pláže, ale z některého návrší nad letoviskem.

 

 

 

    Letovisko Sárti leží v malé kotlince takřka pod nejvyšší horou poloostrova Sithonie zvané Ithamos, u které je udávána výška 753 metrů. Podle jedné z map, které jsme měli k dispozici však 808 metrů. Holt jsme v Řecku, kde si s takovými maličkostmi zřejmě příliš hlavu nelámou. Letovisko má přibližně 800 stálých obyvatel. V turistické sezóně se však počet jeho obyvatel několikrát nafoukne. Je rozděleno (v létě vyschlým) potokem na dvě části. Na severní starší, rušnější a větší a na jižní zcela turistickou a zcela novou.

 

 

    Sárti má prastarou minulost. Podle starořeckých dějepisců odsud najímal již perský vojevůdce Xerxés vojáky. Po antickém Sárti zde však nezbyla ani stopa. Necelý kilometr od pobřeží nalezneme ruiny kláštera Xiropotámou z mnohem pozdější doby. V severní části letoviska stojí pravoslavný kostelík. Na zjištění, komu je zasvěcen, naše znalosti řečtiny sice nestačily, ale při obdivování jeho interiéru a ikon zde vystavených nám tato znalost příliš nechyběla. Další kapličku jsme našli u hřbitova. Řecké hřbitovy mají poněkud jiný charakter než naše české. Hroby jsou velmi často mramorové a na některých jsou texty i verše umístěny v podobě rozevřených knížek.

 

 

 

 

 

    Při fotografování řady objektů v Řecku si můžete vybrat zpravidla ze dvou možností, které demonstruji právě na této hřbitovní kapličce. První možností je fotografie objektu i s jeho blízkým okolím, tj. zpravidla s nějakým nepořádkem či smetištěm, což jsou věci v Řecku docela běžné. Tou druhou je pečlivě vybraný detailní záběr, který odstraní co nejvíce těchto kazů. Já upřednostňuji variantu druhou.

 

 

 

    Centrem Sárti je malé náměstíčko s fontánou. V jeho okolí se nachází řada obchůdků a taverniček. Zachovala se zde i řada původních starších domků. Větší část zástavby je nová a moderní

 

 

 

 

 

    Hlavní atrakcí Sárti a okolí jsou bezesporu písčité pláže. Kromě dvoukilometrové hlavní pláže nalezneme několik menších pláží. Jejich velikost se počítá pouze na stovky metrů. Na většině z nich nejsou stromy a tudíž si není možno bez slunečníku lehnout do stínu.

 

 

    Jelikož jsou fotografie pořízené na plážích přímo u moře takřka stejné, podívejte se na pohledy na jednotlivé pláže z vyhlídek.   

 

 

     

 

    Asi tři kilometry vzdušnou čarou severně od Sárti se nalézá pláž Platanitsi uprostřed níž ústí do moře větší potok a Pomerančová pláž. O tom, proč se nazývá pomerančová kolují dvě legendy. Ta první, ale méně pravděpodobná, tvrdí, že zde kdysi rostly vzrostlé pomerančovníky, které byly poraženy a z jejich dřeva vyřezán ikonostas kostelíku v Sárti. Ta druhá říká, že je to proto, že když vychází ranní slunce nad horou Athos, dostává písek na pláži krásně oranžovou barvu. Pěší cesta ze Sárti na tyto dvě pláže vede zpravidla po silnici plné zatáček (zkratek po pobřeží zde není mnoho), je dvakrát tak dlouhá a trvá něco přes hodinu. Je zde kemp a řada stanů a karavanů nadivoko. Těm movitějším nabízely místní cestovky odvoz za 6 euro na osobu. 

 

 

 

    Dalším naším cílem byla Sikia, vesnice s 2500 stálými obyvateli ležící v sousední kotlince asi 4 km od břehu moře asi 11 km od Sárti. Ve středověku se jmenovala Logós a byla postupně v majetku několika athosských  klášterů.

 

    Na autobusové zastávce v Sárti byla uvedena řada spojů do celého okolí. V průvodci se naproti tomu psalo o 3 – 5 spojích jezdících denně do Soluně (Thessaloniki). Raději se zeptejte, radili zástupci cestovky. Pán z trafiky stojící vedle zastávky nám tři z uvedených termínů potvrdil. Autobus přijel včas, cesta trvala asi čtvrt hodiny a stála 1.1 euro. Věřte či nevěřte, v řeckých autobusech jsou ještě průvodčí. Podobně jako v Turecku či v londýnské MHD.

 

    Sikia není tak vyparáděná jako Sárti. Ve středu obce to ještě jde, ale na okrajích jsme nacházeli zpustlé domky a spoustu nepořádku, špíny ba i smradu. Z významnějších památek, které jsme zde objevili byl zamčený a kvůli malému prostoru okolo špatně vyfotografovatelný kostel sv. Athanassia.

 

 

 

 

 

    Našli jsme zde značenou stezku zvanou Vyhlídkový okruh na Sikií. Byla to jediná turistická cesta, se kterou jsme se zde setkali. Směr postupu byl označen Poseidónovým trojzubcem. Vyvedla nás spolehlivě za vesnici. Jenže pak jsme trojzubec marně hledali. A tak jsme vylezli na jednu stráň jen tak, abychom se podívali na Sikii shora skoro z ptačí perspektivy.

 

 

 

    Cesta zpět byla dobrodružnější. Především na žádné zastávce nebyl jízdní řád. Ochotné řecké babky ukazovaly, kudy vede cesta, ale kdy jede autobus se nám z nich nepodařilo dostat. A tak jsme se vydali na zpáteční cestu pěšky po silnici, která se vinula docela hezkou krajinou. Na sikijskou zátoku a pláž na jejím konci jsme se podívali jen z vyhlídky. Cestou jsme potkali několik majestátních býků, obrovské stádo koz a také smečku potulných psů. Naštěstí nebyli moc agresivní. Za dvě a půl hodiny chůze v poledním vedru jsme byli zpět v Sárti. Během celé doby jsme však nepotkali ani jeden autobus. Ani v protisměru. A tak jsme pojali podezření, že to, co se nám pokoušely babky sdělit rukama i řečtinou bylo: „Teď nic nejede, až večer, pěšky tam budete mnohem dřív. Běžte rovně na křižovatku a pak se dejte doleva.“ 

 

 

 

 

 

 

    No a po této zkušenosti nás přešla chuť vydat se veřejnou dopravou někam dále. Jedenáct km se po silnici v poledním vedru dá ujít ještě bez problémů. Ale co třeba třicet?!

 

 

 

    Jedním z nejdůležitějších bodů našeho programu byla plavba lodí okolo východního pobřeží poloostrova Athos, na kterém se nachází sedm z dvaceti zde stojících monastýrů. Vyplouváme z přístavu malého letoviska Órmos Panagias, ve kterém žije asi 250 stálých obyvatel. Kromě několika malých pláží a kostelíka z 19. století zde nenajdeme nic zajímavého. Jedeme modrou lodí s příznačným názvem „Náruč Panny Marie“. Panna Marie je totiž patronkou Svaté hory. Má kapacitu 750 sedících pasažérů. Kromě pasažérů se na ní veze spousta obchodníků se suvenýry na téma Svatá hora Athos.

 

 

 

 

 

    Po vyplutí zamíří loď přímo k hoře Athos. Tento úsek plavby trvá přibližně dvě hodiny. Je zajímavé sledovat vzdalující se Sithonii a přibližující se Athos, na kterém je možno již z dálky rozeznávat siluety klášterů. V blízkosti hory Athos změní loď kurs na severovýchod, trochu zpomalí a pluje několik set metrů od pobřeží. Jako první se před námi objevily dvě mnišské osady zvané skyty. Skyt Agia Annis (Svaté Anny) ležící přímo na úpatí prudce se zvedajícího Athosu a Nea Skyti postavený na skále nad mořem.

 

 

 

 

 

    A pak se postupně po řadě vynořovaly na konci údolí ležící monastýr Agiou Pavlou, 80 metrů nad hladinou moře tyčící se monastýr Donysiou a monastýr Grigoriou, který leží na místě, kde se původně rozkládal antický Poseidónův chrám. Následoval monastýr Simonos Petras rozkládající se na 230 metrů vysoké skále. Pokud leží monastýr daleko od moře či vysoko nad ním, přísluší k němu zpravidla malý přístav. Následoval modernější skyt, který byl vybudován na konci dvacátého století, patřící k monastýru Simonos Petras.

 

 

 

 

 

 

    Po chvíli se za zátočinou se objevil malý přístav Dafni, vstupní brána pro všechny, kteří chtějí Athos navštívit. Nachází se zde jediná pošta na Athosu, policejní stanice, celnice a malý obchod. Bylo zde vybudována 12 km dlouhá silnice do střediska Athosu Karyés. Z Dafni tam jezdí dokonce i autobus řízený mnichem autobusákem. V létě dvakrát denně, v zimě pouze jednou. Ale i na prašných cestách jsme občas viděli projet automobil. I mnišský stát se postupně modernizuje. Většina větších sídel je již elektrifikována. Pokud nejsou napojena na síť, využívají elektrocentrál. 

 

 

    Dozvěděli jsme se, že v šedesátých letech byla zahájena obnova monastýrů, které více než půl století chátraly. A v důsledku toho začalo přibývat zájemců o mnišství. Některé kláštery i skyty jsou v současnosti zcela naplněné a tak noví zájemci musí i nějaký čas čekat. Současně stoupá počet poutníků přicházejících na Svatou horu. Malé lodi plující z Ouranopouli do Dafni musely být nahrazeny většími. Na svazích Svaté hory jsou však zřetelně vidět jizvy, které přinesla civilizace, zejména budování nových cest. Z pevniny do Karyes je vyprojektována silnice. Zatím se však nestaví. Je to však jen otázka času. Stoupenci silnic argumentují, že je jich třeba pro požární zásahy i pro levnější a rychlejší zásobování, které se donedávna provádělo pomocí lodí a mul. Jenže muly předpokládají přítomnost placených laických pomocníků v klášterech a na jejich mzdy chybí klášterům prostředky. Na Athosu přibývá motorových vozidel, v pobřežních lesích kvílí motorové pily a někteří mniši prý dokonce používají mobilní telefony. Rozumné používání vymožeností současné civilizace na druhé straně usnadňuje mnichům práci i život. Šetří jejich oči i svaly. Elektřina, ústřední topení a teplá voda umožňují mnichům věnovat se místo pomocným pracím svému poslání.

 

    A jak jsme tak poslouchali vyprávění ruského průvodce (anglický, německý i český mluvili velmi stručně), přístav Dafni pomalu mizel v dáli, propluli jsme kolem malého přístavu patřícímu od moře poněkud dále ležícímu monastýru Xiropotamou a před námi se začal vynořovat největší z monastýrů, které jsme zde viděli, monastýr Panteleinomos. V jeho zvonicích je ukryto 33 zvonů a ten největší by měl být druhým největším zvonem na světě. Zde i u některých z následujících monastýrů bylo vidět jeřáby, které signalizovaly, že se kláštery udržují, opravují a rekonstruují. 

 

   

 

 

    Následoval monastýr Xenofontos a po chvíli jsme míjeli poslední monastýr na tomto pobřeží, monastýr Docheiariou. Kousek za ním jsme minuli ještě kalyvy (vysvětlivky viz dále), které leží přímo na pobřeží a patří k tomuto monastýru. Toto vše se odehrálo v průběhu necelé hodiny po otočení lodi pod horou Athos.

 

 

 

    Pak následovala čtyřicetiminutová plavba okolo pobřeží směrem k Ouranoupoli. Asi deset minut před příjezdem do přístavu jsme minuli poslední stavby na území mnišského státu, jehož hranice leží přibližně 3 km za Ouranopoli.

 

 

    Ouranoupoli, což znamená „nebeské město“, má asi 800 stálých obyvatel a je jakousi vstupní bránou ke klášterům na této straně poloostrova. Jezdí odsud nejen vyhlídkové lodi, ale i lodi zásobující jednotlivé monastýry. Bylo kupodivu založena až v roce 1922. Nejstarší stavbou městečka je strážní věž Prosphórion, která byla postavena ve 14 století, aby chránila pozemky monastýru Vatopédiou před ohrožením z pevniny. V současné době je v ní umístěno malé muzeum. V městečku je malý pravoslavný kostelík, několik kapliček, několik pláží a řada zařízení rozvíjejícího se turistického ruchu. A všude, kam se podíváte, vám nabízejí kopie ikon jako suvenýry.

 

 

 

 

 

 

    Po dvouhodinové prohlídce Ouranoupoli se naše loď vydala na něco více než hodinovou zpáteční cestu přes záliv do Órmos Panagias. Propluli jsme kolem břehů ostrova Amouliani, což je jediný obydlený ostrov na Chalkidiki, jehož největší pláž je nazývána „Malý Karibik“. Holt, to jsme celí my, nesebevědomí Evropané vzhlížející k Americe.

 

 

Další informace o Athosu a obrázky najdeš zde.

 

    Dalším bodem programu byl výlet do druhého největšího města Řecka, do takřka jednoapůlmiliónové Thessaloniki, jejíž český název je Soluň. Je to správní středisko největší řecké provincie Makedonie. V sousedství této Makedonie leží druhá Makedonie, která byla původně součástí Jugoslávie. Řekové, aby se jim to nepletlo, nazývají tuto Makedonii Skopie. A to podle jejího hlavního města. Thessaloniki byla založena v roce 312 před naším letopočtem králem Kassandrem, který ji pojmenoval po své manželce Thessalonice, sestře Alexandra Velikého.

 

 

    Thessaloniki je dlouhé slovo, které se všude jen tak nevejde. A tak je Řekové všelijak zkracují. Na autobusech je zpravidla napsáno Th-niki (samozřejmě řeckým písmen, tedy Q-niki), na jiné ceduli jsme zase našli Thes/niki.

 

    Ze Sárti je do Thessaloniki 150 km. Linkový autobus, který zajíždí a zastavuje ve všech vesničkách, ji ujede za čtyři hodiny, zájezdový autobus za dvě a půl. Město je velmi rušné a jelikož jeho centrum leží na rovince nedaleko přístavu, má málo dobře viditelných orientačních bodů. Mít dobrý plán je zde výhodou.

 

    Ve středu města je málo velkých historických budov a uprostřed poměrně moderní zástavby se krčí řada kostelíků a objektů ze slavných římských dob. Naše prohlídka města začala u hradeb na Akropoli. Akropolis znamená česky Vyšehrad. Původně bylo město obehnáno osmi kilometry hradeb. Zachovala se však pouze polovina. Kromě hradeb je odsud hezký pohled na město.

 

 

 

    Jednou z nejvýznamějších památek města je pětilodní bazilika Agios Dimitrios. Náměstíčko před ní se stalo východiskem naší procházky městem (viz plánek). Tento svatý Dimitrios je přibližně od roku 300 n. l. patronem města. Vnitřní rozměry baziliky jsou 33 x 44 metry. A v interiéru je na co se dívat. Při nedávném zemětřesení byl původní dřevěný strop baziliky silně poškozen, a tak byl znovu vybudován z železobetonu. Dobrá práce. Kdybychom si to nepřečetli, ani bychom si toho nevšimli. V bazilice je umístěno několik schránek u nichž jsou papírky a tužky. Na tyto papírky píší věřící svá přání a při bohoslužbách se modlí za jejich splnění.

 

 

 

    Nedaleko od baziliky směrem k pobřeží narazíme na rozlehlé vykopávky římského trhu (agory). Jsou zde zbytky malého ódeonu (tj. divadla), sloupy i pouliční dlažba.

 

 

 

    Naše cesta pokračovala přes náměstí Díkastírion, kde jsme se zastavili u kostelíku z 11. století postaveného z pálených cihel a zvaného Panagía Chalkéon (Matky boží měditepců).

 

 

 

    Pokračovali jsme širokou Aristotelovou ulicí zakončenou květinovými hodinami, která ústí do Aristotelova náměstí. Aristotelovo náměstí a Aristotelova ulice spolu s náměstím Dikastírion tvoří kulturní i společenské centrum města.

 

 

 

 

    Starořecký mudrc a filosof Aristoteles se narodil v nedaleké vesničce Stágira v roce 384 před naším letopočtem. Byl žákem vynikajícího filosofa Platóna, pak osobním lékařem makedonského krále Filipa a vychovatelem známého vojevůdce Alexandra Makedonského. Jeho socha je umístěna na východní straně náměstí. Legenda říká, že kdo se dotkne jejího palce a v duchu vysloví nějaké přání, určitě se mu splní. Asi to bude tak, palec je skutečně vyleštěný.

 

 

    Po nábřeží jsme pokračovali v prohlídce směrem k Bílé věži. Je to kruhová věž vysoká okolo 30 metrů, byla postavena v 15. století a původně se využívala jako vězení a popraviště. Proto si vysloužila název „krvavá věž“. V novější době byla přetřena na bílo a je využívána jako muzeum. Vedle Bílé věže je umístěna na nábřeží mezi stromy moderní budova Národního divadla. Světelné podmínky mi však neumožnily vytvořit slušnou fotografii. Projdeme-li parkem, dostaneme se k Archeologickému muzeu. Bohužel v den, kdy jsem Soluň navštívil, zde probíhala za policejní asistence stávka. A tak jsem jeho moderní budovu ani nevyfotografoval. Bylo by to zdáli a na fotografii by byla policejní auta i příslušníci policie. Ještě dál za archeologickým muzeem stojí moderní televizní věž.

 

 

 

 

    Nedaleko od Bílé věže, jenže na druhou stranu, leží Severořecké státní divadlo. Všimněte si množství holubů na jeho fotografii. V Soluni se, na rozdíl od našich měst, holubi masově krmí. Před ním stojí na kraji parku socha krále Filipa Makedonského. Je to jediná větší socha na antické téma, kterou jsme při návštěvě Soluně a Chalkidiki vůbec viděl. Staří řečtí bohové a hrdinové jsou zde minulostí. Nahradili je křesťanští svatí, biskupové, politici a bojovníci za svobodu.

 

 

 

 

    Naše prohlídka města pokračovala širokou ulicí Dimitriou Gounari. Minuli jsme ruiny Galeriova paláce a pokračovali ke Galeriovu vítěznému oblouku, který nechal postavit římský císař Galerius v roce 306 našeho letopočtu na památku svých vítězství nad Peršany. Na jeho sloupech se zachovalo několik řad reliéfů.

 

 

 

   

    Kousek nad vítězným obloukem stojí rotunda Ágios Georgios postavená jako mauzoleum pro císaře Galéria. Má průměr 25 metrů a zdi tlusté 6 metrů. Koncem čtvrtého století byla přeměněna na křesťanský kostel. Vedle ní stojí jediný minaret, který se ve městě dochoval. Svědčí to o tom, že po nějakou dobu sloužila rotunda i jako mešita.

 

 

    Nedaleko od rotundy byl postaven z červených cihel kostel Ágios Panteleimonos. Naše prohlídka pokračovala po rušné ulici Egnatia zpět na náměstí Díkastírion a odtud do uliček, ve kterých se nachází městská tržnice. Zde můžete nakoupit vše možné, od oblečení, přes suvenýry a repliky antických váz až po ryby.

 

 

 

 

 

 

    A kdo nechce nakupovat, může se posadit do některé z blízkých taveren nebo chodit po okolí a obdivovat mnohé malé kostelíčky ztrácející se v moderní zástavbě anebo si prohlížet obchůdky v ne tak rušných vedlejších ulicích.

 

 

 

 

    Tímto končí série fotografií ze Soluně a následuje pohled na město z jednoho z nedalekých dálničních přejezdů

 

 

    Při zpáteční cestě na Sithonii jsme projížděli velkým množstvím olivových hájů a olivových plantáží. Oliva je jakýmsi řeckým národním stromem, Uvádí se, že jich zde roste okolo 70 miliónů (z toho 25 miliónů na Krétě). Olivy rodí mezi padesátým a tři sta padesátým rokem. Říká se, že čím jsou starší, tím mají kvalitnější olej. Ten nejkvalitnější olej je tzv. panenský. Jeho teplota při lisování nesmí překročit 40 stupňů. Takového oleje se vylisuje asi 30 procent. Používá se výhradně pro studenou kuchyni. Olej, jehož teplota se při lisování pohybuje od 40 do 80 stupňů se nazývá za studena lisovaný.

 

 

 

 

 

    Ale vraťme se ještě zpět do Sárti a jeho okolí. Okolí Sárti je poměrně značně porostlé vegetací. I když jsme zde byli počátkem září, vše s výjimkou trávy zářilo zelenou barvou. Nacházíme zde pinie, borovice, jalovce, velké duby, nízké pichlavé duby cesmínové, topoly, olivy, bambus i opuncie a agáve. V letovisku lze najít i menší eukalyptus či granátovník. Jen fíkovníků je zde poměrně málo a na rozdíl od Chorvatů je Řekové průběžně očesávají, takže najíst se dosyta fíků se nám hned tak nepoštěstí.

 

 

 

    Večery jsme trávili v letovisku a všímali si místních zvyklostí. Řekové chodí i ve vedrech poměrně značně oblečeni. Rifle nejsou až takovou výjimkou. Řada mladých Řekyň chodí v tradičním černém oděvu. Není to však již sukně, ale kalhoty a tričko bez rukávů. Jsou hlučnější než my, dlouho hodují, do noci posedávají jen tak po ulicích a povídají si nebo koukají na turisty. Procházíte-li večer mezi jejich domky, jen tu a tam uvidíte zapnutou televizi.

 

    Něco jako pěší zóna zde neexistuje. A tak se mezi lidmi prodírají auta a hlavně motorky. Ale pomalu a ohleduplně, takže to nevadí ani neruší.

 

    Celé Řecko je poseto malými kostelíčky postavenými buď na betonovém podstavci anebo na kovovém sloupku. Jsou stavěny na památku dobrých i špatných událostí. Podobně, jako se stavěly v minulosti u nás kapličky a kříže. Aby to Řekové měli jednodušší, mohou si takový kostelíček koupit v obchodě se stavebninami.

 

 

 

 

 

    Řemeslné práce zde nemají takovou úroveň jako u nás. Omítky nejsou tak rovné a hladké a vše je v detailech jaksi odflinknuto. Při jídle je dobré podívat se nahoru, zda nehrozí, že by vám něco spadlo do talíře. Tu a tam koukají ze zdi dráty, umístění světel i pojistek jsou často velmi rušivá a neestetická. Totéž platí o sloupech elektrického vedení a transformátorech. Žádnou výjimkou není, když vám před okny povede vedení vysokého napětí. Zásuvky zde nemají zemnící kolík, vařiče nemají regulační stupně, ale podobně jako trouby termostat. Do záchodových mís vede úzké potrubí a tak se do nich nesmí odhazovat toaletní papír. Jinak by se prý velmi rychle ucpalo. To je pro řadu konzervativních Čechů problém i když ve všech místech (kromě veřejných WC), která jsem v Řecku a na Krétě navštívil, byla sprcha natolik blízko k záchodové míse, že ten papír byl potřeba tak akorát k osušení.

 

 

    Vyjdeme-li za hranice turistických letovisek, nacházíme tam lidská obydlí z našeho pohledu v katastrofálním stavu i zdánlivě provizorní stavby pro dobytek. Ale zde je to tak nějak normální. Přesto, že je Řecko již dlouhou řádku let členem Evropské unie.

 

 

 

    A cestovní kanceláře vydělávají jak mohou. Na jednom výstupu do okolních kopců jsem asi tak po hodině a půl cesty potkal skupinku Angličanů, kteří netrpělivě přešlapovali a pořád se dívali na hodinky. Opodál se popásalo několik mezků a pospávali dva Řekové na dece. To byla siesta na čtyřhodinovém výletu na hřbetech mul po okolí Sárti za pouhých 26 euro.

 

    Pokud pojedete s nějakou cestovkou, myslete na zadní vrátka. V apartmánech a studiích často nejsou ručníky a toaletní papír a klidně se vám může stát, že tam budete tři a budete mít jen dvě židle, jeden hrnec a jednu vidličku. A totéž platí i pro tzv. apartmánové hotely. Cena spíše hotelová, vybavení spíše apartmánové.

 

    Jsem však optimista. A tak ani tyto nedostatky a odlišnosti nijak nekalí dobrý dojem, který ve mne Sárti, Sikie, Athos i Soluň zanechaly.

 

     

     

 

Klikněte si

 

HLAVNÍ MENU