wz

 

Expedice za krásami Dalmácie

 

Biograd, Vranské jezero a Pakoštane, ostrov Murter, vodopády Krka, Šibenik, Zadar, Nin, Zaton a Sabunike, Trogir, Split a Solin, Primošten, Pag a Povljana, Plitvická jezera

 

 

Poslední květnový týden roku 2003 jsem se zúčastnil expedice “Za krásami severní Dalmácie”. Devět účastníků expedice vozil svým mikrobusem Jan Šimša z Miroslavi. Naší základnou se stalo město Biograd vzdálené od Brna 800 km. Po jeho okolí, tj. od ostrova Pag až po Split, jsme najezdili necelých 900 km. Mapku míst, která jsme navštívili, vidíte zde

 

 

 

 

 

Na následujících stránkách si můžete prohlédnout část fotografií, které jsem pořídil na této expedici, které jsou doplněny snímky z pohlednic a z reklamních letáků. Je to proto, že nafotit pohledy z výšky či z lodi se mi prostě nedařilo a nedařilo. Fotografie byly pořízeny klasickým fotoaparátem a naskenovány.

Biograd

Biograd je starobylé přímořské městečko v severní Dalmácii v Pašmanském průlivu 27 km od Zadaru. Má asi 5000 stálých obyvatel. Jeho historie sahá do 10. století a v 11. století se stal na čas sídlem chorvatských králů. Historické části města vévodí kostel sv. Anastázie. Kromě něj se z bohaté minulosti Biogradu nezachovalo takřka nic.

Biograd je však jedním z letovisek se zajímavým okolím a bohatou vegetací s borovými porosty. Pláže v okolí však jsou oblázkové až kamenité a poměrně malé. Naproti tomu moře je zde klidné, neboť je chrání nedaleký ostrov Pašman.

Okolí Biogradu

    Naše další cesta vedla do východního okolí Biogradu. První zastávkou byla obec Vrana, kde jsme projeli kolem starého templářského hradu a kde jsme neúspěšně hledali zbytky římského akvaduktu, o kterém jsme se dočetli v jednom z průvodců. Jak nás poučil starší místní občan, těch pár kamenů, co z něj ještě zbylo, je roztroušeno v rákosí.

   Vrana je střediskem úrodné oblasti zvané Vransko polje. Z Vranského jezera se vybíhá řada souběžných zavlažovacích kanálů vzdálených od sebe něco přes sto metrů. Na břehu jezera byla spousta jezerem vyvržených a sluncem usušených ryb. Některé byly dlouhé až 30 cm a z některých zbyla jen kostra. Teplota vody Vranského jezera byla značně vyšší než teplota moře.

 

 

 

    Nedaleko od Vranského jezera leží letovisko Pakoštane. Navštívili jsme zde (dírou v plotě) oplocené francouzské chatkové "městečko" o rozloze 19 ha s kapacitou 1200 míst vytvořený z domečků z palachu a s doškovou střechou. Cena: 50 euro na noc. Vybavení uvnitř bylo k našemu úžasu ze sektorového dřevotřískového nábytku. Nedaleko od chatek jsme našli docela sympatickou pláž. Podobná ale italská lokalita je nedaleko Biogradu. Jmenuje se Crvena Luka. Odsud nás jednoduše vyhodili.

 

 

 

    Krátkou zastávku jsme udělali v městečku Tisno (na mapce T). Je to vstupní brána na ostrov Murter. Tisno znamená úžina. A přes tuto úžinu vede na ostrov Murter dvanáctimetrový zvedací most z roku 1832, který se podle tradice zvedá dvakrát denně.

 

 

 

    Po prohlídce Tisna jsme pojeli o kousek dál a vykoupali jsme se na příjemné pláži v letovisku Jezera. Název Jezera (na mapce J) údajně vznikl dle toho, že za větších srážek se v kopcích nad obcí vytvářejí ve skalách jezera z dešťové vody. Následovala krátká prohlídka městečka Murter (na mapce M), jedné ze vstupních bran do národního parku Koronati.

 

 

    Druhý den jsme se vydali pěšky po pobřeží na severozápad, pořádně se vykoupali a došli jsme přes Sv. Filip a Jakov až do letoviska Turanj. Pobřeží je zde velmi různorodé, kamenné útesy jsou střídány malými písčitými plážičkami a jen tu a tam jsme potkali nějakého člověka.

Národní park „Krka“

Na cestě z Biogradu do Šibeniku přejíždí Jadranská pobřežní magistrála most přes řeku Krka, které v těchto místech má již poloslanou vodu a plynule přechází v Šibenický záliv.

Národním park „Krka“ zaujímá plochu 111 km2. Protéká jím řeka Krka kaňonem hlubokým až 200 m a vytváří zde sedm stupňů s vodopády. Lze do něj vstoupit několika vstupy, my jsme jeli na lodi ze starobylého městečka Skradin ležícího u Prokljanského jezera k prvním vodopádům zvaným Skradinski buk.

Ta část Národního parku Krka, kterou jsme navštívili, byla  800 m dlouhá kaskáda vodopádu Skradinski buk. Vodopád se skládá ze 17 teras s celkovou výškou 46 metrů. Turisté říkají tomuto Skradinskému vodopádu nepřesně „Vodopády na řece Krka“. V areálu národního parku se nachází i malé etnomuzeum zahrnující historický mlýn na kukuřici, kovárnu, tkalcovnu a výstavu starých hospodářských předmětů.

 

 

 

Z přístaviště nad Skradinským vodopádem lze jet lodí po Visovackém jezeru kolen ostrůvku s klášterem na vodopád Roški slap, výlet trvá asi 3 hodiny. Tam jsme nebyli, ale koupil jsem si pohlednici s pohledem na tento vodopád (délka 300 m, 12 kaskád o celkovém spádu 26 m).

 

 

Šibenik

    Město s 42 tisíci obyvateli ležící u několikakilometrového Šibenického zálivu, do kterého ústí řeka Krka. Nad jeho historickým centrem se nacházejí tři pevnosti.

    Do pevnosti sv. Anny, která je nejblíže k historickému centru, jsme se nedostali. Chorvati drží polední siestu od 12. hodin asi tak do 16. až 17. hodin. V tuto dobu jsou zavřena většina památek a část obchodů, které jsou pak otevřeny až do 20. či 21. hodiny.

    Historickým centrem města je Náměstí Chorvatské republiky (Dómské náněstí)  s katedrálou sv. Jakuba, která je postavená z protipožárních důvodů pouze z kamene, bez kousku cihly či dřeva. Nedaleko od katedrály si můžeme prohlédnou renesanční radnici (je vidět i na fotografii) a biskupský palác, Uličky v historické části Šibeniku jsou nejen úzké, ale mají tak hladkou kamennou dlažbu, že se na ní dá i za sucha klouzat.  Nedovedu si představit, jak to klouže za deště.

    Na chorvatských ulicích a tržnicích nejsou Vietnamci, jen tu a tam se ve městech objeví China shop, ve kterém však prodávají Chorvatky. Tak jako u nás se zde setkáváme s obchody, kde je vše za 5, 9 nebo 12 kun. Po ulicích chorvatských měst neběhají psi ani holubi, ale zdivočelé kočky. Na předměstích je stále vidět řada ruin domů dříve obývaných Srby. Pro pravověrného Chorvata představují cosi nečistého.

Zadar

    Město s 80 tisíci obyvateli. Má velmi příznivé klima. Silný severní vítr vanoucí z pohoří Velebitu zvaný bóra sem již nezasahuje a oproti silnému větru vanoucímu z moře zvanému jugo je chráněn ostrovy. Kromě historického centra jsme zde viděli ještě jednu raritu: Silnice směřující do vnitrozemí je přerušena závorami a značkou „pozor letadlo“. A skutečně tudy rolují letadla od odbavovací budovy na startovací dráhu.

    Historická část města leží na poloostrově. Ve městě je řada římských památek. Nejcennější z nich jsou předrománská patrová rotunda sv. Donáta, katedrála sv. Anastázie a kostel Panny Marie. Po druhé světové válce v roce 1950 byli ze Zadaru vyhnáni Italové. Nikdy se s tím nesmířili. A doposud si tito italští vyhnanci volí svého starostu. A tak má Zadar starosty dva, chorvatského i italského.

Nin a okolí

    Nedaleké město Nin, které má v současné době přibližně 10 tisíc obyvatel, bylo důležitým střediskem oblasti a v době svého největšího rozkvětu v 9 – 11 století se stalo i sídlem chorvatských králů. Z římských časů se dochovaly městské hradby a základy Dianina chrámu.

    Historické centrum, které se nachází na ostrově, je s pevninou spojeno dvěma starobylými mosty. Centrální ulice prochází kolem kostela sv. Anselma a končí u archeologického muzea.

 

 

 

 

    Nedaleko od něj stojí uprostřed trosek královského paláce románský kostelík sv. Kříže z 10. století. Je považovaný za nejmenší katedrálu na světě. Takřka naproti stojí socha biskupa Řehoře Ninského, který zde působil do roku 928. Váže se k ní legenda, že kdo se dotkne palce na noze socha, tomu se splní přání, na které zrovna myslí. Za městem nacházíme i saliny - plytké obdélníkové nádrže, ve kterých se odpařováním vody získává sůl. Jsou vidět na fotografii z ptačí prespektivy i na mapce okolí Ninu.

 

 

 

 

    Nedaleké Sabunike (na mapce S) je malé apartmánové městečko s menšinou stálých obyvatel. Nedaleko od příjezdové cesty stojí dřevěný kostelík lemovaný až třímetrovým porostem bambusu. Pozoruhodné je zde to, že celé okolní pobřeží od města Nin až takřka po 210 m dlouhý most na ostrov Vir tvoří písčité pláže a dno moře má zde mírný spád. Turisté se soustřeďují na ty mezi Ninem a Sabunike. Pláže za Sabunike jsou takřka liduprázdné Holt se lidé raději tísní v okolí slavnějších letovisek jako je například Biograd na kamenech a na betonu. 

    Mezi Ninem a Sabunike se rozkládají tzv. Ninská blata. Je to naleziště černé rašeliny, která má příznivý účinek zejména na pohybový aparát. Černé „bahno“ se nanese na postiženou část, nechá se asi půl hodiny proschnout a pak se smyje v moři. Nejde dolů až tak snadno a tak zejména na záda je třeba pomocníka. Zatím bylo volně k dispozici, i když místní hovořili (v roce 2003) o plánech prodat tato blata zahraniční firmě.

 

    O nedalekém letovisku Zaton (na mapce Z) se v Chorvatsku hovoří v superlativech. Nachází se nedaleko Ninu v rozlehlém piniovém háji. Plocha areálu a kempy, chatkovým "městečkem" i sportovišti je okolo 100 ha, kapacita 4500 lidí. Pláže jsou zde písčitooblázkové. Na hlavní pláži je zábavné centrum, které má příznačný název "Amusing" centru. Což znamená centrum bez múz.

    Mezi Ninem a Zatonem se nachází na umělém pohřebním pahorku rotunda sv. Nikoly (Mikuláše) z 11. století. Strážní věž nahoře byla přistavěna později v dobách tureckého nebezpečí. 

 

    Další malé letovisko Privlaka (na mapce P) je tvořeno vlastní vesnicí a sedmi přilehlými osadami. Je zde několik malých pláží a kemp. Okolí Privlaky a v podstatě celého poloostrova vybíhajícího do moře od města Nin tvoří step. Pasou se zde ovce a tu a tam narazíme i mimo osady na větší vinohrad. Ze stromů tu rostou planě akáty, fíkovníky a bambus. Tu a tam na vlhčích místech i nějaký topol. V blízkosti lidských obydlí nalezneme agave, opuncie, stříbrné smrky, vistárie a ojediněle i velké palmy.

    Keříku, který je zde nejvíce rozšířen říkal místní asi 80-letý bylinkář "trava na ništo", tedy rostlina k ničemu. A poučil nás, že zde kradou pouze Češi, Slováci, Poláci a Rumuni. Místní ne. A důkazem nám byly neoplocené a nezabezpečené rozestavěné domky, které jsme však objevili až v úctyhodné vzdálenosti od letovisek.

Trogir

 

    Naše další cesta vedla na jih Dalmácie do měst Trogir, Split a Primošten.

   

    Trogir je město s 9 tisíci obyvateli zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Historické centrum leží na ostrově spojeném s pevninou kamenným mostem a s ostrovem Čiovo mostem zvedacím. Z památek jsou zde nejvýznamnější pevnost Kamerlango, radnice s městskou zvonicí, Dominikánský kláštera a Katedrála. Uličky ve starém městě mají též lesklou a kluzkou dlažbu.

 

 

 

 

 

 

Split

    Město o 240 tisících obyvatelích, druhé největší chorvatské město. My jsme navštívili pouze jeho historické centrum. Na pobřeží nedaleko přístavu stojí Diokleciánův palác s katedrálou sv. Domnia uprostřed. Samotný palác není jen historickou památkou. Žije v něm doposud několik set lidí. Uličky v historickém centru Splitu mají tradiční kluzkou kamennou dlažbu. Nedaleko kostela sv. Eufémie nalezneme další sochu Řehoře Ninského. I zdejší legenda říká, že kdo se dotkne jeho palce, tomu se splní každé přání. Musím říct, že palec jeho nohy je tou spoustou doteků značně vyleštěný.

     Na okraji Splitu leží antické město Salona z počátku našeho letopočtu, které mělo ve 3. a 4. století našeho letopočtu až 60 tisících obyvatel. V současné době je odkryta asi desetina města. Sídlil zde císař Dioklecián, který si pak postavil nedaleko odsud výměnek – Diokleciánův palác, okolo kterého vznikl Split. Z významnějších odkrytých objektů jsou zde lázně, amfiteátr a akvadukt ležící již na okraji Splitu. Areál je velký, spíše nepřehledný a objekty špatně popsané. Současný chorvatský název této lokality je Solin.

Primošten

    Městečko s 1500 obyvateli na poloostrově, který býval původně ostrovem, a dodatečně byl "přimostěn" k pevnině. Dominantou historické části je kostel sv. Jiří. Najdeme zde ještě řadu tradičních staveb, například domky se střechou s plochých kamenů pospojovaných betonem. Na ulicích bylo přivázáno několik oslíků. A tak jako jinde na venkově i primoštenské starší vdané ženy na venkově chodí v černém oděvu se šátkem. Mladší generace tento zvyk již nedodržuje.

    V Primoštejně se ještě na chvíli zastavíme a podíváme se na charakteristiky podnebí ze zdejší meteorologické staničky. Budou to průměrné nejvyšší odpolední teploty vzduchu, průměrné odpolední teploty mořské vody, měsíční úhrny srážek a měsíční trvání slunečního svitu.

    Na zpáteční cestě jsme se stavili v malebné osadě Marina se zajímavým hotelem, který vznik přebudováním pevnosti z dob bojů proti Turkům.

Ostrov Pag

     Ostrov Pag patří mezi největší ostrovy tzv. Kvarnerské riviéry. Je 63 km dlouhý a 10 – 15 km široký. Je to z větší části vyprahlá pustina, není zde žádný potok, jen několik pramenů. Severní strana je ošlehávána bórou z Velebitu a je takřka bez vegetace. Na jihu je situace o něco lepší, zejména v místech, která jsou chráněna horami před bórou z pohoří Velebit. Jako ochrana proti větru se zde používají kamenné zídky a větrolamy z cukrové třtiny, kterou údajně na ostrov Pag dovezli z Kuby. Na první pohled se podobá bambusu, ale na rozdíl od bambusu její stonek poměrně snadno zlomíte. Z pevniny se dostanete na ostrov Pag buď trajektem anebo přes 340 metrů dlouhý most. V blízkosti všech chorvatských velkých mostů jsou vybudovány automatické meteorologické stanice.

    První naší zastávkou byla Povljana, obec ležící na jižním pobřeží ostrova. Podobně jako poblíž Ninu, nacházejí se i nedaleko Povljany Povljanská „blata“ – černá rašelina s příznivými účinky na pohybové ústrojí. Dominantou starší části letoviska je kostel sv. Jiří a na nedalekém hřbitově si můžeme prohlédnout patrové hroby budované takto kvůli kamenitému podloží. Pag je opravdu samý kámen a vegetace je tu poskrovnu. Podobně jako celé chorvatské pobřeží je i okolí Povljany je plné zídek ohraničující výběhy pro ovce. Uvnitř zídek na Pagu roste hojně šalvěj a tak je ovčí maso i mléko aromatizované. V tomto prý tkví tajemství proslulého pažského sýra. I když je většina okolí Povljany suchá a vyprahlá, nešli jsme v jedné dolince i úrodnou oázu, kde se pěstovala zelenina a vinná réva. Ve studni, kterou jsme míjeli byla k našemu údivu voda pouze metr a půl pod povrchem.

 

 

 

 

     Z Povljany jsme se přesunuli do hlavního města ostrova nesoucího stejné jméno jako ostrov – Pag. Městečko leží v chráněné poloze na konci vnitřního zálivu. Žije zde 2500 obyvatel. Záliv přechází v tzv. saliny – nádrže, ve kterých se odpařováním vody získává sůl. Původní Pag ležel zde a zbyl y něj pouze františkánský klášter nad salinami.

    Z návrší nad městem jsme se pokochali krásným pohledem dolů.  Na tomto místě byl tak silný vítr vanoucí od Velebitu, že jsem se musel při fotografování opřít o mikrobus. Dole ve městě vanul pouze vánek. I pažské uličky jsou úzké a kluzké. Dominantou města je kostel Panny Marie stojící na náměstí.

 

 

 

     Při zpáteční cestě jsme si všimli, že ve vesničce Rtina Miletiči ležící na pobřeží nedaleko pažského mostu sídlí doposud česká komunita, která zde vaří „staročesko pivo“, které prodávali i v hospůdkách v Pagu.

Plitvická jezera

     Poslední den našeho pobytu v Chorvatsku jsme se vydali do vnitrozemí na Plitvická jezera. Opustili jsme pobřeží, vyšplhali po serpentinách přes vyprahlou krajinou nad řekou Zrmanja přes jižní výběžky Velebitu a vydali se do vnitrozemí. Při pobytových zájezdech projíždí unavení turisté touto krásnou vnitrozemskou částí Chorvatska v závěru noci. My jsme si ji však mohli dostatečně vychutnat.  

     Plitvická jezera jsou zapsána v seznamu kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o soustavu 12 jezer napájených řekou Matica ležících v 70 – 80 m hlubokém kaňonu. Nejvyšší Proščanské jezero leží v nadmořské výšce 640 m.n.m a nejnižší ve výšce 503 m.n.m Mezi jednotlivými jezery jsou vodopády. Nejvyšší z nich zvaný Velký vodopád, kterým do soustavy přitéká řeka Plitvice, podle níž dostala jezera název.

     V rámci prohlídky nás vyvezl kolový vláček k hornímu Proščanskému jezeru, odkud jsme pěšky sestupovali až k největšímu jezeru Kozjak s ostrůvkem. Zde jsme nastoupili na loď, která nás převezla k dalším vodopádům. Od Velkého vodopádu jsme se vydali opět na stanoviště vláčku, který nás dovezl zpět na výchozí místo. Celá prohlídka areálu trvala přes šest hodin. A tak se chvilku kochejte s námi. Deset následujících obrázků se Vám po kliknutí myší zvětší.

 

      

       

 

     A tímto naše expedice skončila. Nasedli jsme do mikrobusu a vydali se na zpáteční cestu do Brna. Projeli jsme Karlovac, těsně po západu slunce jsme minuli Záhřeb. Následoval Maribor a Gratz. Ve Vídeňském Novém Městě jsem hodil do koše sandály, které jsem na této akci zcela zničil. Projeli jsme Vídní a odtud bylo jen coby kamenem dohodil do Brna.

 

 HLAVNÍ MENU