wz

 

 

Povídání o putování po Krétě

 

Georgioupoli, Rhetymno, Chania, Platanias, klášter Chrisoskalitissas, pláž Elafonisi, soutěska Topolia, soutěska Imbros, Chora Sfakion, klášter Preveli, Agia Galini, Faistos, Matala, Gortys, Makrigialos, Knossos, Herakleion, Agios Nikolaos, Sithia, klášter Toplou, pláž Vai

 

    

 

Jelikož již něco pamatuji a začínám být líný improvizovat, nevydal jsem se na Krétu na vlastní pěst, ale využil jsem nabídky jedné z cestovních kanceláří a zúčastnil se poznávacího zájezdu na tento krásný ostrov. Jelo nás devatenáct. Pět z jihu Moravy a zbytek včetně průvodkyně ze Slovenska. Z Brna jsme vyjeli v 6 hodin ráno autobusem značky Mercedes. Trasa vedla přes Bratislavu, Budapešť, Bělehrad a Skopii do Athén, respektive do přístavu Pireos.

 

 

Hned za řeckým hraničním přechodem nás druhý den ráno uvítala cedule Athenai 550 km. Což znamenalo jízdu až do půl druhé. Projeli jsme kolem posvátné hory Olympu tyčící se do výše 2917 m.n.m. Výjimečně byla bez jediného mráčku. Mě se ji na rozdíl od kolegy Karla O. vyfotografovat nepodařilo. Minuli jsme Leptokarii a projeli kolem hradu Platamon. Silnice byla většinou čtyřproudá, jen když procházela nějakým komplikovanějším terénem, zúžila se na proudy dva. Za hradem Platamon opustila pobřeží a vstoupila do soutěsky Tembi, která je známá z řeckých mýtů, a vydala se směrem do thesalských rovin k městu Larissa. Minula Volos a začala objíždět záliv Maliakos. Po mnoha desítkách kilometrů opět vstoupila do vnitrozemí do úrodné Viotie (Boiótie), až nakonec skončila v Athénách. Zde nás autobus opustil.

 

 

 

Konečně jsme dorazili do přístavu Pireos. První, co mne zarazilo, byl ten ruch a divoký provoz. Auto za autem, motorka za motorkou. A když se motorky už nevešly na silnici, použily klidně chodník. Ulice v okolí přístavu byly úzké a ponuré. A plné špíny. A mezi tím potulné kočky a psi. Hlavně v přístavu.

 

 

Trajekt Lato odjížděl až ve 20.30, takže na prohlídku okolí přístavu bylo dost času. Jenže co se zavazadly. Nakonec se nám je podařilo umístit do zavazadlového prostoru trajektu. Trajektový lístek stál 18.80 eur. V ceně bylo kafe a pomerančový džus. Ten se v Řecku na rozdíl od nás lisuje ze skutečných pomerančů. Trajekt měl několik cestovních tříd i několik palub.  Vyjeli jsme zavčas a tak jsme ještě chvíli pozorovali vzdalující se přístav Pireos a celé Athény, které se pomalu nořily do tmy. Uvnitř byl trajekt tak perfektně vyklimatizován, že jsme se k ránu klepali zimou.

 

 

 

Ještě před východem slunce jsme přijeli ke krétským břehům do přístavu a současně hlavního města ostrova Kréty -  Iraklia. Udělal jsem jen pár fotek a trajekt přirazil ke břehu. Tak, ještě vyzvednout zavazadlo a najít ten správný poněkud menší autobus k další cestě.

 

 

 

 

 

 

Podařilo se a asi za půl hodiny vyrážíme směrem k letovisku Georgioupouli. Cesta po krétské magistrále trvá necelou hodinu a půl. Silnice lemovaná oleandrovými keři se vine podél severního pobřeží v délce asi 200 km. Je velmi kvalitní, většinou čtyřproudová, pouze pokud to nedovolí možnosti terénu, zužuje se na dvouproudovou. Cestou jsme se zastavili nad letoviskem Bali. Takže od této doby se můžu chlubit, že jsem byl i na Bali. Nebo spíše nad Bali.

 

 

 

V Georgioupouli jsme strávili dvě noci. Kréťané vyslovují jméno tohoto města Jourjopouli. Porovnáte-li informace ze dvou různých průvodců nebo dvě mapy téže oblasti, často se stává, že pro jedno místo existují současně dva možné názvy. Letovisko leží v zálivu Almirou. Původně to byla rybářská osada. Na severu jej lemují Bílé hory (Lefka Ori) s nejvyšším vrcholem 2453 m.n.m. Ačkoli byl začátek června, pokrývaly vrchol ještě zbytky sněhu. Svahy většiny krétských hor nejsou zalesněné. Z původních lesů se zachovala jen velmi malá část a tyto zbytky jsou chráněny v rezervacích.

 

 

 

Střed města tvoří malé náměstíčko. Nedaleko od něj stojí pravoslavný kostel. Kromě tohoto kostela bylo ve městečku a v jeho okolí několik kaplí, jedna dokonce postavená přímo u moře na molu. Na ulicích letoviska nacházíme eukalypty, některé i úctyhodných rozměrů – průměr kmene mají i dva metry. Místní tvrdí, že jsou to největší eukalypty na ostrově. Mladý eukalyptus klidně zaměníte s oleandrem. Kmeny starších stromů připomínají platan. Také se jim odlupuje kůra. Dalšími typickými rostlinami jsou palmy a oleandry.

 

 

 

 

Z dalších zajímavých objektů musím jmenovat ne zcela dokončený dům kopisty antických soch s ateliérem a svérázným odkladištěm výrobků za domem. Pláže v Georgioupoli jsou písčité nebo s malými oblázky. Moře je zde poměrně klidné. Ústí zde do něj dvě řeky. Ta vodnatější ochlazuje mořskou vodu v okruhu asi 200 metrů. Na plážích vyvěrají další prameny. Jeden z nich měl podle cedule velmi kvalitní vodu, ale u některých jsem si nebyl jist, zda to nejsou kanály z nedalekých hotelů. Nicméně, a to mne překvapilo, na Krétě není nedostatek vody. Alespoň v jarním období.

 

 

 

 

Ačkoliv je většina kostelíků a kapliček na Krétě otevřených, ikony a posvátné předměty se z jejich interiérů neztrácí.

 

 

 

Z letoviska Georgioupouli jezdí do okolí takřka stejný turistický vláček jako v některých českých městech. Ovšem taková dvouhodinová projížďka okolím je za 10 euro.

 

Další den jsme navštívili krajské město Rhetymnon (Rhetimno, Rhetymno apod., 20 tis. obyv.). Za dob řecko – římských se jmenovalo Rithymna. Ulice plné kavárniček a obchůdků se suvenýry již na první pohled signalizují, že je město orientováno na turistiku. Zachovala se zde řada zajímavých objektů z dob benátské a turecké nadvlády.

 

 

Nad malým přístavem se vypíná benátská pevnost Fortétza ze 16. století. Je možné ji navštívit za nemalé vstupné. A tak jsem se kouknul jen kousek za bránu. Na to, co je dál jsem se podíval až na internetu a na fotografii kolegy Karla O. Naproti pevnosti můžeme v budově bývalého vězení navštívit archeologické muzeum. Zajímavým objektem je lví fontána Rimodi (Arimondi) z roku 1629. Vedle přístavu s majákem z 13. století najdeme městskou pláž. Díky úzkým uličkám se ve městě velmi špatně fotografovalo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po večeru stráveném v Georgioupouli následoval druhý den přesun do letoviska Platanias. Cestou jsme se stavili v městě Chania (65 tis. obyv.). Na tomto místě stával mínojský palác, pak zde sídlili Římané, Benátčané i Turci. Ve starověku se město jmenovalo Kydónia. V novověku se stalo v roce 1898 hlavním městem samostatné Kréty. Byla jím až do roku 1972, kdy ji vystřídalo město Iraklio.

 

 

Chania je docela moderní město. Většina jeho památek je soustředěna v přístavní čtvrti. Uličky v historických jádrech řeckých měst bývají velmi úzké. To kvůli stínu. Auta se sem zpravidla nevejdou a tak jsou plné motorek. Významnou památkou je turecká mešita z roku 1645. V průvodci jsem se dočetl, že se využívá ke kulturním účelům. Když jsem nahlédl dovnitř, připadal jsem si však jako ve skladišti. Nedaleko odsud je pravoslavná katedrála Svaté trojice a naproti ní v benátském kostele sv. Františka je umístěno archeologické muzeum.

 

 

 

 

 

 

 

Ve městě je pouze malý přístav. Je to proto, že v nedalekém zálivu Souda je přístav vojenského námořnictva, kam přijíždějí i trajekty a větší lodě. Na rozdíl od chorvatských přístavů jsou krétské přístavy poměrně prázdné. Zde neplatí pravidlo - co rodina, to malá loď.

 

 

 

Poněkud stranou od města se nachází památník Eleftheria Venizela, významného krétského bojovníka za svobodu. Na první pohled je vidět, že si místní lidé tohoto místa považují. Nejsou zde vidět žádné odpadky, místo je čisté a upravené.

 

 

Na Krétě se setkáme velmi ojediněle se sochami či reliéfy s antickými motivy. Převažují zde sochy a busty pravoslavných svatých a biskupů nebo sochy a památníky novodobých bojovníků za svobodu Kréty a Řecka.

 

 

Krajina je poseta malými kostelíčky stojícími na podstavci. Kréťané postaví jen betonový podstavec a kostelíček koupí v obchodě se stavebními materiály. Tyto kostelíčky plní přibližně roli našich kapliček. Staví se tam, kde se udály pamětihodné události místního či dokonce rodinného významu. Anebo jako poděkování. Do velkých kostelů lidé přináší také děkovné dary. Někdy jsou to i cenné věci. Kupodivu na Krétě se nekrade. Aniž by tyto dary byly hlídány, neztrácí se.

 

 

Ten, kdo rozumí kytičkám si přijde na Krétě na své. Říká se, že zde žije 150 druhů rostlin, které se jinde na světě nevyskytují. Ty, které se mi zdály na středoevropské poměry neobvyklé, jsem nafotil a shrnul do následující montáže. Pro labužníky přidávám ještě dva detaily - kaparovník z Platanias (z jeho poupat se dělá koření kapari) a mučenku z Makrigialos.

 

 

 

 

Letovisko Platanias, ve kterém jsme strávili další dvě noci, leží asi 12 km západně od města Chania. Je součástí souvislé rekreační zástavby táhnoucí se na západ od Chanie až po Kolimbari. Původní Platanias leží na návrší. Zde mne zaujala restaurace postavená v mínojském stylu.

 

 

 

 

Mezi Platanias a sousední vesnicí Gerani protéká řeka Platanias. Ve starověku se jmenovala Iardanos, zmiňuje se o ní údajně již Homér a starousedlíci jsou na to patřičně hrdi. Své novodobé jméno dostala prý podle mělčin ve tvaru platanových listů.

 

 

 

Naproti letoviska leží ostrůvek Agi Theodori. Jeho starověký název je Akytos. Legenda říká, že to byl kdysi mořský netvor, který po zásahu bleskem od nejvyššího řeckého boha Dia zkameněl. V současnosti je zde přírodní rezervace chránící rostlinstvo a kozy kri-kri.

 

 

 

Dalším bodem programu byl celodenní výlet na jihozápadní cíp ostrova. Po patnácti kilometrech jízdy po magistrále následovala krkolomná jízda serpentinami a tak úzkými silničkami, že v některých místech muselo protijedoucí auto odcouvat.

 

 

Kupodivu i tyto horské silničky byly v bezvadném stavu. Po nich jsme se na české poměry dosti neobvyklou krajinou dostali ke klášteru Moni Chrisoskalitissas.

 

 

 

Moni znamená řecky monastýr, tedy klášter, Chrisoskalitissas Zlatý schod. Legenda říká, že jeden ze schodů do kláštera je zlatý, ale spatří jej pouze člověk, který nikdy vážněji nezhřešil. Zatím jej však nikdo nespatřil, ani místní mniši. Na řeckých klášterech vlají dvě vlajky, jedna řecká a druhá žlutá. Mysleli jsme si, že je to vlajka Vatikánu, ale není, i když je jí podobná.

 

 

 

Přijeli jsme ke klášteru a ejhle – pokladna. Do loňského roku se zde neplatilo. A na otázku, kdy zde bylo zavedeno vstupné, dostáváme jasnou odpověď: „Předevčírem.“ A tak, abych si těch dvou eur užil, nakouknul jsem tajně do kuchyně a jídelny mnichů. Holt klášterní duchovno upadá. V kdejakém vesnickém kostelíčku pocítíte více posvátna než v klášterech. A tito mniši mají prostě smůlu. Protože začali svůj klášter využívat komerčně, zlatý schod nikdy nespatří. A kdyby jej našli, určitě by ho prodali.

 

 

Další cesta vedla nevábnou krajinou zaplněnou fóliovníky. Po asi kilometrové jízdě po prašné silnici následovalo koupání na krásné pláži lemované horami v okolí pouze něco přes deset metrů široké úžiny mezi Krétou a ostrůvkem Elafonisi (Jelení ostrov).

 

 

 

 

 

 Písek je zde světlý a jemný, moře mělké a díváme-li se na písek v příboji, zjišťujeme, že zde má růžovou barvu. O této pláži se tvrdí, že připomíná poměry na Havajských ostrovech a z tohoto důvodu se zde natáčejí reklamy, od kterých se žádá příchuť Tichomoří. Nemohu posoudit, na Havaji jsem nebyl. Ačkoliv je to místo krásné, stačí jít kousek stranou a nacházíme odhozené kbelíky a rozbitá lehátka. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.

 

Na ostrůvku Elafonisi bylo docela pusto a prázdno. Vydal jsem se asi kilometr do jeho vnitrozemí a jsem narazil na něco, čemu by se u nás říkalo naučná stezka. Vedla mezi stromy, které byly ohrazeny provazem a u každého z nich byla fotografie s názvem druhu.

 

 

 

Na zpáteční cestě jsme zastavili nad soutěskou Topolia. Není příliš známá, což jí však neubírá ani na kráse, ani na impozantnosti. A jak už to na Krétě bývá, poblíž každého zajímavého místa je restaurace, aby zastavivší se turisté měli kde nechat nějaké to euro. Ještě, že tudy vede silnice. Pokud se tak dá této uzoučké asfaltové vozovce ještě říkat. Potkají-li se zde v zatáčce dvě vozidla, musí jedno odcouvat na širší rovinný úsek.

 

 

 

 

Následující den jsme měli dopoledne volno. Využil jsem jej k průzkumu letoviska Platanias. Odpoledne jsme odjeli na jižní pobřeží Kréty do malé vesnice Chora Sfakion, která leží na konci soutěsky Imbros (Impros). Dvě třetiny cesty vedly po magistrále a poslední třetina Bílými horami. I zde se silnička vinula jako had po úbočích hor nad stržemi a i navzdory tomuto náročnému terénu byla ve velmi dobrém stavu.

 

 

Nad soutěskou Imbros jsme udělali krátkou zastávku, abychom se pokochali pohledem dolů. Ti, kteří jí prošli, říkají, že v nejužším místě je široké pouze 2 m a okolní skály sahají do výše asi tak 300 m. Abych si udělal představu, jak to tam vypadá, musel jsem se podíval na internet. Po prohlídce soutěsky shora následoval sjezd dalšími serpentinami k Lybijskému moři.

 

 

 

 

Chora znamená řecky vesnice. Chora Sfakion je klidná vesnička, od severu chráněná vysokými horami. Ožívá až pozdě odpoledne, kdy lodě přivezou poutníky, kteří prošli sousední známější soutěskou Samaria, která končí ve vesnici Agia Roumeli. Do této vesnice nevede totiž žádná silnice a tak musí tito turisté použít loď. Soutěsku Samaria jsme nenavštívili, a tak jsem si koupil alespoň pohlednici.

 

 

 

V tomto letovisku je několik hotýlků a apartmánů. Pláž je zde malá a oblázková a cedule u ní výslovně zakazuje táboření a nudismus. Po řecku gymnismos. Vysoko nad vesnicí jsem objevil jeskyni s kapličkou zasvěcenou svatému Antonínovi a nad přístavem zbytky malé, pravděpodobně benátské pevnůstky. Další „pozoruhodností“ je novodobý betonový amfiteátr vybudovaný dle starých antických vzorů.

 

 

 

 

 

Po přenocování pokračovala naše cesta na východ. Projeli jsme rovinou nedaleko benátské pevnosti Fragokastello postavené Benátčany v roce 1371, pak nad zátokou u letoviska Plakias a pokračovali směrem ke klášteru Preveli.

 

 

 

 

Kláštery jsou to vlastně dva. Starší Kato Moni Preveli ležící na ostrohu nad kotlinou založil v 16. století opat Preveli, ale již v 17. století se mniši odstěhovali do současného Piso Moni Preveli. Klášter hrál i důležitou úlohu při evakuaci britských a řeckých oddílů z nedalekých pláží v období druhé světové války. Řada vojáků byla zde převlečena za mnichy a tím zachráněna.

 

V tomto klášteru jsem nebyl, vstupné bylo odrazující a tak jsem na objekty uvnitř kláštera podíval  až na fotografiích kolegy Karla O. Zato jsem udělal pár fotek okolí včetně pohledu na klášter z nedalekých skal.

 

 

 

 

 

 

Nedaleko kláštera se nachází pláž Preveli nazývaná též Palmová pláž. Tuto pláž, do které ústí po průtoku soutěskou Kourtaliotiko i říčka, jsme nenavštívili a tak jsem si koupil alespoň její obrázek na pohlednici.

 

 

 

Další zastávkou bylo letovisko Agia Galini. Agios, agia znamená svatý, svatá.  Letovisko leží v Messarské zátoce pod horou Idou (Oros Idi) dosahující výšky 2456 m.n.m. I na jejím vrcholku ležely dosud zbytky sněhu. I Agia Galini byla původně rybářskou vesničkou, ale v současnosti se mění v prosperující letovisko. Jelikož leží na svahu, tak jedinou rovinou je zde okolí přístavu a pláže, odkud se musí jít vždy do kopce anebo po schodech.

 

 

 

 

 

Z Agia Galini je do našeho dalšího cíle, mínojského paláce Faistos asi 20 km. Projížděli jsme úrodnou Messarskou nížinou (nížina Messará), kterou protéká řeka Yeropotamos. Všude okolo jsme viděli pole, sady a foĺiovníky. Palác Faistos leží na plochém návrší 70 m nad touto nížinou, za kterou se tyčí masív Ida Oros s posvátnou horou, která má tvar býčích rohů.

 

 

 

 

Neopevněný palác vznikl počátkem 2. tisíciletí p.n.l. a zanikl o 500 let později. Středem paláce bylo obdélníkové nádvoří o rozměrech 46 x 22 metry obklopené asi stovkou místností. Mezi nimi jsou obytné místnosti, trůnní sál, palácová svatyně, sloupové síně i skladiště. Jednotlivé terasy spojují pohodlná schodiště. Ze zdejších nálezů je nejznámější takzvaný Disk z Faistu, který jsme viděli v Archeologickém muzeu v Irakliu. Ani na této lokalitě nechybí všudypřítomní prodavači suvenýrů. Jak to tu vypadalo před 3500 lety ukazuje pohlednice, kterou jsem zde zakoupil.

 

 

 

 

 

Pouhých 10 km od paláce leží Matala. Homér říká, že zde ztroskotal spartský král Meneláos při svém návratu z Tróje. V helénistickém a římském období byla Mátala přístavem pro nedaleké velkoměsto Gortys. Do pískovcových stěn v okolí pláže byly v římské době vysekány jeskyně a podzemní chodby. Poté je osídlili ranní křesťané a později pastýři. Ještě nedávno za Druhé světové války je využívalo dělostřelectvo a v 60. letech se do nich nastěhovali hippies. Do 60. let dvacátého století byla klidnou rybářskou vesnicí. Až díky hippies se začal rozvíjet turismus. Nyní se mohou návštěvníci podívat do některých jeskyní za dvě euro. Matala je známé letovisko a tak jsem od něj čekal více. I zdejší slavná a vychvalovaná pláž mne docela zklamala. Je oblázková a poměrně malá. Zato pohled na moře stojí za to.

 

 

 

 

 

Necelých 20 km od pobřeží se nalézá římské velkoměsto Gortys, které bylo založeno v roce 67. p.n.l. a v době svého největšího rozkvětu mělo čtvrt miliónu obyvatel. Bylo to hlavní město provincie zahrnující Krétu a přilehlou severní Afriku včetně Egypta. Památka, kterou jsme zde navštívili, je poněkud starší a pochází z řeckých dob asi tak z roku 500 p.n.l. Je to Zákonník dórských osadníků neboli gortýnský zákoník, který je vytesán do kamenných bloků. Má 600 řádků se 17 tisíci písmeny a obsahuje předpisy o cizoložství, znásilnění, rozvodu, pravidla týkající se dědění, zástavy majetku a pro nakládání s otroky. Před budovou se zákoníkem se nachází malé římské divadlo a za budovou posvátný platan, pod kterým dle legendy nejvyšší řecký bůh Zeus (2.p. bez Dia) zplodil s fénickou dívkou Európou krétského vládce Mínoa.

 

 

 

Před budovou roste několik obrovských oliv s kmeny o průměru metr a více, o kterých se říká, že jsou staré i více než tisíc let. Součástí tohoto areálu je i bazilika Svatého Tita (Agios Titos) ze 7. stolení n.l. Byla postavena v místě, kde byl umučen svatý Titos, následovník svatého Pavla na Krétě, první krétský biskup a patron Kréty. Všude kolem se jen tak povalují zbytky antických staveb. Je možno si je dokonce prohlížet bez vstupného. Holt kdo by asi tak obrovský areál hlídal.

 

 

 

 

Po prohlídce areálu následoval přesun Messarskou nížinou a horami jižní Kréty směrem na nejjižnější evropské město Ierapetra s osmi tisíci obyvateli. Jeho antické jméno je Hierapytna. Toto město je centrem nepříliš rozlehlé ale úrodné nížiny. I zde nalezneme spousty fóliovníků, ve kterých se pěstují rajčata, papriky, melouny a další zelenina. Oblast tohoto města byla osídlena již v mínojské době. Odsud jsme pokračovali v cestě do letoviska Makrigialos (Makrygialos, Makris Yialos).

 

 

 

Makrigialos je jedno z nejvýchodnějších letovisek na jižní Krétě. Od severu jej chrání masiv Oros Triptis. S výjimkou okolí hlavní silnice vedoucí z východu na západ je zde zatím poměrný klid. Malé pláže jsou zde jak oblázkové, tak i písčité. Na okraji jedné z nich roste několik tamaryšků s kmenem o průměru více než metr. Nedaleko centra letoviska se nachází římská villa s částečně zachovalými mozaikami na podlahách a na návrší nad letoviskem mínojská villa. V tomto letovisku, které tvoří se sousedním letoviskem Analipsi jeden celek, jsme strávili nejdelší čas ze svého pobytu na Krétě, to jest čtyři noci, a tak byla možnost zajímat se i o věci technické či o věci „nepěkné“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prakticky každá stavba na Krétě má na střeše sluneční kolektory. Bylo by škoda nevyužívat sluneční energii, když roční doba trvání slunečního svitu dosahuje bezmála 3000 hodin. Pro srovnání – na jihu Moravy je to 1800 hodin.

 

 

Základem současných staveb na Krétě je železobeton. Je to z důvodu častých zemětřesení. Mnohé stavby se zde zdají jakoby nedokončené. Je to však záměrně. Nedokončenou stavbu lze užívat a neplatí se za ni daň z nemovitosti.

 

 

Kréťany příliš nezajímá, co se děje za hranicí jejich pozemku. A tak nacházíme přepychové hotely vedle nichž je hned smetiště nebo nezastavěné proluky v centrech měst i letovisek, v nichž jsou naházeny odpadky a nefunkční věci.

 

 

 

Krétští obchodníci a číšníci se chovají podobně jako u nás Vietnamci. Na ulici na vás pokřikují, abyste si zašli do jejich restaurace nebo se zastavili v jejich obchůdku. Není to vůbec lákající, ale spíše odrazující.

 

 

Následující den jsme se vypravili do paláce v Knóssu a do hlavního města ostrova Iraklia (Herakleiónu). Cestou, která trvala hodinu a půl, jsme nakoukli na ruiny starokrétského sídliště Gournie. Není to palácové sídlo. Je zde řada uliček propojených schody a zbytky několika desítek obytných domů.

 

 

Knóssos je nejznámější archeologická lokalita z mínojského období na Krétě. Leží na vyvýšenině nad řekou Kairatos ve vzdálenosti asi 5 km od Iraklia. Kolem vlastního paláce, který jsme navštívili, jsou v jeho okolí ještě další pozůstatky mínojského města. Místo bylo osídleno již v době kamenné. Hlavní jeho rozvoj počíná okolo roku 2000 p.n.l. vybudováním staršího paláce a pokračuje vybudováním mladšího paláce okolo roku 1700 p.n.l. Po celokrétské destrukci lidských sídel okolo roku 1470 byl opět znovu vybudován a přestal být obýván až o sto let později. Palác je částečně rekonstruován svým objevitelem angličanem Arthurem Evansem, což budí sice nelibost u odborníků, zato laikům to umožňuje si snadněji představit, jak asi vypadal. Prohlídka paláce s místní průvodkyní trvala asi hodinu a půl. Nemá smysl se o ní příliš rozepisovat, o Knóssu toho bylo napsáno i v češtině mnoho. Tak se musíte spokojit s fotkou z trůnního sálu, s obrázkem býčích her a s pohledem na posvátnou horu Juktas. Okolí paláce opět okupují takřka všudypřítomní prodavači suvenýrů, sošek a váz se starokrétskými či antickými motivy. Zde jsem koupil pohlednice s rekonstrukcí paláce a královniny komnaty.

 

 

 

 

 

 

 

Prohlídku Iraklia (Héraklionu, 120 tis. obyv) jsme začali archeologickým muzeem, jehož ne moc hezká budova leží v centru města na náměstí Svobody (Platia Elefterias). Až sem nás provázela průvodkyně z Knóssu. Převážnou část expozice tvoří mínojské sbírky, pozdější antika je zastoupena docela skromně. Z jeho sbírek se zde můžete podívat na dva nejslavnější kusy, na hadí bohyni a nádobu ve tvaru hlavy býka.

 

 

 

 

 

 

 

    Sošky býků z všemožných materiálů a ve všemožných provedeních byly na Krétě v každém muzeu. Ale nesměly se často fotografovat neboť ještě nebyly nikde publokované.

 

 

Na město Iraklio samotné nám již nezbylo mnoho času. Z náměstí Svobody jse prošel obchodní ulicí Odhos Dedalon na náměstí Eleftéria Venizela, které je jakýmsi společenským centrem města. Prohlédl jsem si lví kašnu s fontánou od Morosiniho z roku 1628 a naproti stojící benátský kostel svatého Marka. Další obchodní uličkou Odhos 1866 jsem přišel ke kašně Bembo z roku 1588, při jejíž stavbě bylo použito antických soch. Pak jsem se vrátil na Náměstí svobody. Z hradeb byl odsud docela dobrý pohled na přístav i na nové čtvrti. V krétských městech nalezneme ojediněle nějakou vyšší budovu. Je to z důvodů častých zemětřesení. Iraklio má dva přístavy, nový a benátský. Na konci toho druhého stojí benátská pevnost.

 

 

 

 

 

 

 

Na zpáteční cestě jsme se stavili v krajském městě Agios Nikolaos (10 tis. obyv.) ležícím v zálivu Mirabello. Uprostřed města se rozkládá jezero Vulismeni (jiný jeho název je Almyri) hluboké 64 metry a považované za bezedné. V současné době je spojeno kanálem s mořem. Na rozdíl od většiny přístavů zde kotví řada malých lodí. Ve městě nejsou žádné historické památky, město bylo založeno v roce 1870. I místní pravoslavný kostel pochází z 19. století, jen je postaven ve starším slohu. Z přístavu jsou krásné pohledy na předhůří pohoří Dikti (Oros Dikti) a na hory na protějším břehu zálivu.

 

 

 

 

 

 

Poslední den jsme absolvovali výlet na východ Kréty. Tato oblast je nejméně úrodná a nejméně obývaná ze všech oblastí Kréty.

 

 

První naší zastávkou bylo krajské město Sitia (10 tis. obyv.). Ačkoli jsou zde stopy po větším řeckém a římském sídlišti, město vzniklo až ve 4. století n.l. Pod byzantskou a benátskou nadvládou město vzkvétalo, ale v 16. století nastal úpadek v důsledku zemětřesení. Vše se změnilo až na konci 19. století, kdy se město vybudovalo v podstatě znovu. A tak se zde setkáváme jak s moderními čtvrtěmi i ulicemi tak historickými památkami i s turistickým zázemím v blízkosti městské pláže.  V severní části města se tyčí benátská pevnost Kassarma. Nádvoří pevnosti slouží nejrůznějším slavnostem a festivalům. Další dominantou města je pravoslavný kostel. Hory v okolí města jsou velmi větrné a tak jsou na nich vybudovány větrné elektrárny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze Sithií jsme se rozloučili pohledem přes záliv a pokračovali v cestě do kláštera Toplou (Moni Toplou).  Klášter byl založen již ve 14. století a patřil k nejbohatším a nejvlivnějším klášterům na Krétě. Jeho až třípatrové budovy pochází z benátského období, kdy byl opevněn kvůli útokům pirátů. Slovo toplou znamená turecky dělo a má vztah ke zde sídlícímu benátskému dělostřelectvu, které se pokoušelo klášter chránit. Zde dosáhla náboženská komerce vyššího stupně. Uklízečky i prodavači vstupenek a suvenýrů nejsou mniši, ale civilové. Na pořádku to však není vůbec poznat.

 

 

 

 

Vstoupíme-li do kláštera, můžeme si prohlédnout v podstatě jen malé muzeum s rukopisy a ikonami. V kostelíku se nalézá nejvzácnější z nich, ikona Krista Pantokratora (vševládného) z roku 1770. Fotografovat se zde nesmělo a mniši na to dávali pozor. Tak jsem si ji dodatečně stáhl z internetu.

 

 

Ostatní místnosti a budovy jsou zavřené. Pokud nepoužijete nějaké finty, nevidíte nic. Mně se podařilo dostat na střechu vstupních budov, odkud byl hezký rozhled do okolní krajiny.

 

 

 

Zatímco jsme si prohlíželi okolí kláštera, kde se nacházela kaplička, hrob opata a starý větrný mlýn se zachovalým soustrojím, mniši na zahradě vykopávali brambory. Úrodu měli dobrou, některé z nich byly jako dvě pěsti.

 

 

 

Poslední naší zastávkou tohoto dne a vůbec posledním místem, které jsme na Krétě navštívili, byla palmová pláž Vai ležící na severovýchodě ostrova. Slovo vai prý znamená v řečtině palma. Je zde jediný přirozený palmový háj v Evropě a podle starých autorů zde existoval již ve starověku. Roste zde datlová palma Phoenix theofrasti. Ačkoli je místo přírodní rezervací a výzkumnou plochou současně, objevilo se i zde pár obchůdků a restaurace. Pláž je zde písečná, na jejím jižním okraji můžeme vystoupat na vyhlídku a podívat se po okolí. Koupil jsem si letecký snímek pláže, který dokládá, že zde bylo v nedávné době podstatně vlhčeji. Když jsem pláž navštívil, potůček zde nebyl a jezírko za pláží bylo vyschnuté.

 

 

 

 

 

Následující den byl cestovní. Autobusem jsme odjeli na letiště do Iraklia odkud jsme po mírných zmatcích v odbavení odletěli do Brna. Let trval dvě a půl hodiny a za tu dobu jsem udělal také několik fotek. Z výšky 10 km a bohužel za nevalné dohlednosti. Například toto je jeden z řeckých ostrovů, toto Dunaj v Maďarsku a toto Pavlovské vrchy. Ale to jsme již zpátky na Moravě.

 

 

 

 

 

A na závěr mapka s místy, které jsme navštívili.

 

Další čtení o Krétě naleznete na http://kreta.rovnou.cz

(některé fotky tam mají ode mne)

HLAVNÍ MENU